Ostrov: Oběti lágrů připomnělo 37. setkání v Domě kultury (TV Západ)

Úvodní část programu 37. ročníku se uskutečnila v Ostrově, kde účastníci nejprve položili květiny u Rudé věže smrti. Akce se zúčastnili zastupitelé Karlovarského kraje, ředitel Krajského ředitelství Policie Karlovarského kraje, zástupci firem, představitelé protikomunistických organizací ze Slovenska, členové Československé obce legionářské, zástupci Věznice Ostrov, studenti Gymnázia Janka Francisci-Rimavského z Levoče, pamětníci a další hosté. Poté se pokračovalo setkáním v Domě kultury.

V úvodu starosta Ostrova Pavel Čekan přivítal účastníky a krátce je seznámil s historií a nedávnou rekonstrukcí budovy. Pietní setkání pak ve Společenském sále zahájila Muklovská hymna a poté následovala vystoupení pozvaných řečníků, zástupců veřejného života, historických institucí i pamětníků.

Jako první pozdravila přítomné senátorka Věra Procházková. Připomněla dobu tzv. dělnických prezidentů, přičemž osudy těch, kteří prošli tímto peklem, by měly být motivací v boji proti jakýmkoliv dalším totalitním režimům. 

„Nikdy se nenechme obloudit teoriemi o tlustých čarách za minulostí. Mějme i tyto věci ve své pozornosti, protože stejní lidé pod falešnými hesly politiky korektnosti, tolerance, lidských práv a solidarity nová rizika tolerují, jako kdysi mnoho lidí ve třicátých letech minulého století tolerovalo nástup hitlerovského nacismu,“ uvedla mimo jiné.

Poděkovala také všem, kteří vzpomínky na tuto dobu udržují. Radní Karlovarského kraje Ludmila Vocelková přiblížila, jak se zapsaly události do osudů členů rodin muklů a vyzdvihla odkaz těch, kteří trpěli. 

„Naší povinností je předávat odkaz těchto lidí dál, a to jako varování i jako připomínku ceny svobody a demokracie. Tyto hodnoty byly vykoupeny odvahou a utrpením mnoha statečných lidí. Mé upřímné poděkování proto patří všem, kteří se podílejí na uchovávání paměti těchto míst a díky nimž se můžeme každoročně zúčastnit tohoto pietního setkání,“ řekla také Vocelková.  

Příběh politického vězně ze Slovenska krátce připomněla jeho dcera Mária Dvorčáková.

„Bylo mi pět let, když tatínka zavřeli. Celé to trápení jsme prožívali doma se třemi bratry a maminkou a bylo to strašné utrpení. Povím svými ústy a myšlením to, co ve svém srdci nosím. A proto, abychom nezapomněli na dobu, jaká byla těžká. Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. A já nepřeju nikomu, aby ji opakoval. Proto i moje poslání je, že jsem z Levoče, ze Slovenska jsem přivezla sem mladé lidi, protože chodí do takového gymnázia, odkud i profesor Jurík strávil své roky v tomto vězení,“ prozradila důvod návštěvy studentů.  

Vězeň svědomí a badatel Luboš Modrovič připomněl důležitost uctění památky zhruba 70 tisíců vězňů, kteří prošli Jáchymovským peklem. Řada z nich si odsud odnesla doživotní následky, stovky útrapy nepřežily. Promluvil také o motivacích těch, kteří myšlenky udržují. Vrátil se do doby německé okupace a bojem proti ní. Zároveň kritizoval obsah expozice ve Věži smrti. 

„Je to paradox, ale stalo se skutečností, že hrdinové druhého odboje byli nakonec ve věznicích a táborech Jáchymovska spolu s těmi, proti kterým bojovali. A těch příkladů můžu uvést hodně, jak se říká na Slovensku, neúrekom. Generál Václav Paleček, plukovník Alexander Korda, štábní kapitán Zdeněk Bechyně a další. Moc toho v této expozici není ani o klubu K231, který vznikl v osmašedesátém jako jedna z opozičních muklovských organizací, protože tímto pracovištěm prošla i řada lidí, kteří ji zakládali i stáli v jejím čele,“ dodal.  

Antonín Minarský, mluvčí Občanského fóra a prvního Jáchymovského pekla, deklaroval zklamání s neproběhlou dekomunizací společnosti a jmenoval řadu vysokých představitelů s komunistickou minulostí. 

Bývalý politický vězeň Leo Žídek naopak kvitoval převzetí areálu bývalého lágru s nadějí na zřízení Muzea otrockých prací. A poděkoval všem, kteří o památku do této doby pečovali. Připomněl také podmínky těžby uranové rudy. 

„Po vytěžení všech ložisek tohoto cenného materiálu rušil komunistický režim i tento koncentrační tábor a příslušná zařízení, aby tak zametl stopy po své zločinecké činnosti. Tato věž však zůstala stát, poněvadž existovala oprávněná obava, že by se při její demolici rozvíří radioaktivní prach, jímž byl tento objekt přesycen, a že by mohl způsobit těžké zdravotní problémy obyvatel nedalekého sídliště Ostrova. Po dlouhých letech toto nebezpečí pominulo, takže se tu teď mohou provádět stavební a jiné úpravy bez obavy z ozáření,“ uvedl ve své řeči.  

Přidal též příběh zločinu na Janu Lukešovi, který bylo v roce 2002 uzavřeno jako promlčený i souvislosti s vyvážením uranové rudy do tehdejšího Sovětského svazu. 

Náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Kamil Nedvědický varoval před historickým revizionismem, kdy je zpochybňována zrůdnost komunistického režimu a snahou vymazat jeho zločiny. A připomněl tři jména, která minulý režim reprezentují. 

„Jeden z vězňů Jáchymovského koncentračního tábora, Jaroslav Kysela, osmnáctiletý kluk, se rozhodl, že uplatní svoje nezadatelné lidské právo a opustí Československo. Bylo to v době, kdy Československo již bylo vázáno mezinárodním právem, které umožňovalo každému vycestovat z jeho země a vrátit se do ní. Přesto Jaroslav Kysela je zadržen na hranicích a odeslán do jáchymovských lágrů. A když se pokusí uprchnout z té hrůzy, kterou zažíval v jáchymovských lágrech, tak je zatčen a v Jáchymově odsouzen k trestu smrti a na Pankráci popraven. Je to nejmladší popravený z politických důvodů v době komunistického režimu. A ten režim, který volá po té humanitě, který na těch svých obrázcích tvrdí, jak je velmi lidský a jak je úžasný, nevydá ani jeho ostatky mamince, která žádá, aby ho mohla pohřbít. Ale co udělá jako správný byrokratický režim? Pošle jí fakturu, aby zaplatila náklady na pitvu,“ popsal jeden z příběhů.  

Dále pak zmínil zdravotně postiženého duchovního básníka Jana Zahradníčka nebo legendárního hokejového brankáře Bohumila Modrého. A slíbil, že Ústav bude důsledně připomínat tyto a podobné konkrétní příběhy. Pak vystoupil předseda karlovarské pobočky Československé obce legionářské Tomáš Antony. Uvedl, že v místě byla vražděna elita naší armády. 

„Po roce 1948 se tato země obrátila proti svým vlastním hrdinům. Právě zde, v těchto nelidských podmínkách, končili muži, kteří nosili na prsou vyznamenání za odvahu před nepřítelem. Byli to naši bratři, letci z Anglie, vojáci od Tobruku, hrdinové domácího odboje, muži, kteří se nebáli německých tanků, byli pohnáni k rudým šachtám jako otroci. Jejich jediným proviněním bylo, že zůstali věrní přísaze,“ přiblížil.  

Vlasta Preislerová z Československé obce legionářské poděkovala členům rodiny Matějíčků, kteří pomohli s letošní organizací akce. Na závěr setkání proběhla společná modlitba. 

K dispozici byla pro zájemce také kniha o Rudé věži smrti pana Modroviče, na jejíž vydání se město finančně podílelo.

Součástí programu v Domě kultury, kterou si slovenští studenti prohlédli, byla i audiovizuální expozice Sorela: Příběh města a paměti. Ta se nachází v prostorách nad foyer Společenského sálu. Instalace propojuje animace, archivní záběry a výpovědi pamětníků a připomíná historii, která se dotkla Ostrova, jáchymovských táborů i lidí spojených s těžbou uranu.