Ostrov: Konference Sorela ukázala příběh města i hodnotu jeho dědictví (TV Západ)
V Ostrově se 22. dubna uskutečnila konference Sorela ve 21. století, která se v nově obnoveném Domě kultury věnovala architektuře socialistického realismu, historii města i současnému využití památkově chráněné budovy.
Setkání odborníků a veřejnosti připomnělo souvislosti vzniku nového Ostrova v 50. letech, příběhy politických vězňů z Jáchymovska i význam citlivé obnovy Domu kultury pro dnešní společenský život města.
Jedním z přednášejících byl také Martin Strakoš z Národního památkového ústavu v Ostravě. Ten zasadil ostrovskou sorelu do širšího kontextu architektury 20. století a zdůraznil, že i stavby vzniklé v ideologicky zatížené době mají řemeslnou, uměleckou a paměťovou hodnotu, kterou má smysl chránit.
„Moderní doba je založená na dynamice, na proměňování, na neustálém ověřování faktů a podobně. A teď nehovořím ani o socialismu, komunismu, ale vůbec o moderním člověku. Tak na druhou stranu chce mít jistoty. A v podstatě celá architektura 20. století na jedné straně experimentuje a zkouší, co dokáže z toho racionálního přístupu udělat, na druhé straně pracuje s emocemi a na třetí straně hledá ty jistoty. A tady toto měla být vlastně jistota, ten kulturní dům jako takový palác, který má vyjadřovat jakési univerzální, věčně platné pravdy - symetrie klasického aparátu, pilastrů, sloupového řádu a podobně. Na rozdíl od toho, co předkládala moderní architektura ve 20. století a co už dnes považujeme za běžné, to znamená dům s volným půdorysem, pásovými okny, s plochou střechou a podobně. Tak to je jedna stránka věci. A druhá stránka věci, že to vlastně lidé dělali pod tlakem, že to je výsledek nějakého tlaku, protože ani asi architekt Kraus, ani další, kteří na tom pracovali, sochař Šlezinger, by tu nebyli dobrovolně,“ popsal mimo jiné Strakoš.
Právě osobu a příběh politického vězně a sochaře Jaroslava Šlezingera, jehož talent komunistický režim zneužil při výzdobě ostrovského Domu kultury, si vybral jako téma dr. Tomáš Bouška, zakladatel a předseda spolku Političtí vězni.cz.
„Jaroslav Šlezinger pro mě úplně na začátku byl jedním z té obrovské salvy jmen, která Jáchymovskem prošla v těch trestaneckých pracovních táborech. Tam bylo 70 tisíc lidí – kriminální vězni, političtí vězni, retribuční vězni, váleční vězni. Pro mě to bylo jméno a když jsem se do toho ponořil, protože mě k tomu tématu přivedlo hned několik ještě žijících muklů, těch bývalých politických vězňů právě z Karlovarska, mezi nimi Zdeněk Mandrholec nebo Josef Kycka, tak jsem pochopil, že má velký přesah, že to není jenom ten běžný řadový mukl, řekl bych politický vězeň, že to je člověk, který přece jenom je viditelný a jeho stopa je hmatatelná, na Ostrovsku zvlášť. Takhle jsme se dostali vlastně k tomu, že stvořil tu sochu, která dodnes zdobí střechu kulturního domu. A poté, co jsme udělali archivní výzkum a co jsme se propojili i s dílem a se samotnou autorkou paní Bohuňovskou knihy Zaváté šlépěje, tak jsem seznal, že to je obrovské jméno, které na Ostrovsko velmi patří a mělo by být připomínáno v kontextu. To znamená, je to akademický sochař, který má za sebou podstatné dílo, a bohužel je to taky oběť těch 50. let a represí komunistického režimu, protože na Ostrovsku zemřel,“ vysvětlil Tomáš Bouška.
S okolnostmi vzniku dominantní skulptury na ostrovském kulturním domě se pojí také pohnutý příběh.
„Myslím, že Jaroslav Šlezinger si dobře uvědomoval, k jakému účelu vlastně ta jeho poslední práce bude sloužit. Režim jeho talentu zneužil a musí se připomenout, že to bylo provedeno za docela sprosté manipulace, protože mu bylo přislíbeno, že když tu sochu dokončí, tak že bude dříve propuštěn z lágru, to znamená z přilehlého tábora ve Vykmanově, z národní kulturní památky Rudé věže smrti. No a když tu sochu opravdu dokončil, tak se k tomuhle slibu už nepřihlédlo a byl vrácen zpátky do lágru, kde v létě v roce 1955 skutečně zemřel na následky ozáření. To znamená, je to velká lumpárna a on o ní bohužel musel vědět, ale neměl moc na vybranou,“ přiblížil předseda paměťového spolku.
Význam architektonického stylu, uměleckých děl i výrazných osobností své doby má v Ostrově dál na co navazovat.
„Já bych považoval asi za docela důstojné a důležité i pro město Ostrov, aby v téhle načaté práci pokračovalo. Jaroslav Šlezinger a mnoho dalších tady má opravdu nesmazatelnou stopu a můžeme se bavit o památníku, který by zrovna takovému výraznému akademickému sochaři tady slušel, aby se více vědělo o tom, jaká socha tady vlastně tu střechu kulturního domu například zdobí. Pak je tu ovšem to jeho utajené dílo reliéfů, interpretace křížové cesty Ježíše Krista, kterou udělal tajně během té přípravy sochy na kulturní dům a která se dodnes dochovala, je k dispozici v kapli svatého Floriana tady na posvátném okrsku v Ostrově. To znamená, je tu podstatně víc informací, souvislostí, věcí, s tím se dá určitě pracovat. Výborně to dělá už Infocentrum Ostrov a právě samotný Posvátný okrsek a kaple svatého Floriana je myslím ukázkou toho, jak se to má dělat, protože ta bývalá barokní kaple byla přetvořena v památník obětem násilí 20. století, kde se hezky přiznaně dávají do souvislosti oběti první světové války, druhé světové války, odsunu a pak těch komunistických lágrů. Takhle se to dá dělat, ale ještě se o tom moc neví, obávám se. Takže na tom se dá vždycky dobře pracovat a na tom i jako spolek rádi pomůžeme participovat, budeme rádi,“ dodal Bouška.
Konference Sorela ve 21. století ukázala ostrovský Dům kultury i celé centrum města jako prostor, kde se výrazný architektonický styl, umělecká výzdoba a osudy konkrétních lidí potkávají s pohnutými dějinami 50. let. Na toto téma navazuje také expozice SORELA: Příběh města a paměti v ostrovském Domě kultury, která návštěvníkům přibližuje, proč má smysl zdejší architekturu nejen míjet, ale také jí porozumět.
