Katarina Brunclíková – Půvab uvadání
Katarina Brunclíková (1977) vystudovala Institut tvůrčí fotografie v Opavě, během studia získala praktickou průpravu jako asistentka ve fotografickém ateliéru v Karlových Varech a později v Praze u dokumentárního filmu. Tam poznala nejrůznější možnosti tohoto řemesla. Ověřila si, čeho se dá dosáhnout změnami nasvícení a rozmanitými způsoby vyvolávání. To ovlivnilo její až malířské vnímání skutečnosti. Tato zkušenost se pak promítla do klasických i digitálních fotografií. Často pracuje v tematických cyklech, které souběžně nebo následně rozvíjí. V krajinách, v pohledech na mořskou hladinu, ve strukturách i v motivech květin sleduje vývoj svých motivů a snaží se vystihnout jejich neopakovatelnou krásu. Okouzluje ji to, co se děje kolem nás a co můžeme při spěchu a shonu všedních dní snadno přehlédnout. Počítá s náhodou neuchopitelností některých situací a chvil, které se nikdy nevrátí. Do jejích fotografií se přirozeně promítají i pocity, které právě prožívá.
V karlovarské galerii bude z mnoha cyklů prezentován především fotografický soubor vadnoucích květin, který Katarina Brunclíková vytváří v posledních letech a v němž zachycuje vnější i vnitřní podobu květů v neodvratně ubíhajícím čase. Uvadání má svůj zvláštní půvab i symbolický význam naznačující všeobecnou pomíjivost. Na výstavě je několika fotografiemi zastoupen rovněž cyklus Moří odkrývající tajemství rozmanitosti mořské hladiny od úplně klidné, jemně zasněné až po hrozivě a nebezpečně vzedmuté.
Pavel Brunclík – Dvojí dotek
Fotograf a malíř Pavel Brunclík (1950) vystudoval matematiku, poté dokumentární tvorbu na pražské FAMU. Krátce studoval i na katedře fotografie, od roku 1981 se pak fotografie stala jeho životní dominantou.
Pavel Brunclík jako fotograf tvoří v cyklech, věnuje se zvrásněným strukturám velkých přírodních scenérií, kde celek podmiňuje detaily a naopak, či objevuje možnosti práce s dokonalým povrchem lidského těla, případně proniká pod povrch tváře úspěšných jedinců uměleckého a vědeckého světa.
Jeho uhrančivě vtahující snímky získaly ve svém oboru ocenění, nicméně touha překračovat sám sebe dovedla autora i k novému výtvarnému vyjadřování, k malbě.
Pavel Brunclík se většinu života dostával do kontaktu s prostředím obrazů a soch a vytvářel si svůj osobitý názor na umění. Fascinují ho možnosti barvy, jejich nanášení vytvářející plochu obrazu, tu zdrženlivěji, tu s jemnou gestickou expresí naplňující tendence lyrické abstrakce. Jemnost Brunclíkova malování revokuje a současně posouvá styl pěstovaný v 50. a 60. letech zejména v západní Evropě. Z mlhoviny barev, ne nepodobné jeho rozmlženým fotografiím, se objevují figury a tvary, vznesou se z povrchu a zase se do něj vnoří. A podobně jako na fotografii, kde kontrast barev komplementárně doplní fotografická prokreslenost do posledního možného detailu, vznikají i konstruktivisticky přesné geometrické kompozice. Možnosti jsou otevřené. A to v obou Brunclíkových médiích – obrazech, které jsou plodem posledních pěti let, i fotografiích, které jsou jeho celoživotní vizuální cestou.
