„To je město, které rozhodlo o mé budoucí kariéře, protože já jsem zde hrál, moje matka tady byla v angažmá. Jako dítě jsem zde hrál dětské role. Pak se jednou stalo, že jsem tady zaskočil něco, a to bylo rozhodující, kdy jsem se rozhodl, že půjdu dělat přijímačky na tu školu, kde byli vynikající herci,“ prozradil herec Národního divadla v Praze Boris Rösner.
Mnozí pamětníci mají stále v živé paměti dobu, kdy Boris Rösner, jehož maminka byla ve zdejším divadle v angažmá, v Chebu hrával takřka všechny dětské role. Uvolněná atmosféra 60. let, kdy chebská scéna zažívala jeden ze svých vrcholů, také definitivně rozhodla o tom, že si zvolil hereckou kariéru.
„Je pravda, že je všeobecně známo, že 60. léta byla pro kulturu vůbec obrovská, nejen pro divadlo. A tomuto divadlu se dařilo tak, že se o něm říkalo, že je dokonce lepší než Plzeň ve své době. Takže to bylo – zde byli vynikající herci, hrál se tady obrovský světový repertoár, neboť se v těch 60. letech mohl, jak se povolilo trošku. Takže člověk, ač mě bylo 12, 13, 15, tak já jsem velmi rychle dospěl, tady tím pádem. To, co jsem viděl a slyšel, formovalo můj život a dokonce i světový názor jaksi velmi široce. Takže za to může i to město,“ sdělil dále herec.
Opona chebské profesionální scény se poprvé zvedla 7. září roku 1961, kdy se uskutečnila premiéra představení hry Strakonický dudák. Tehdejší ředitel divadla Karel Novák se v letošním roce do Chebu symbolicky vrátil, když ztvárnil jednu z hlavních rolí ve stále ještě uváděné komedii Vstupte. Ta byla jednou z devíti premiér, které Západočeské divadlo v loňské sezóně uvedlo. I z tohoto důvodu bylo na setkání možno zaslechnout hlasy hovořící o současnosti jako o Zlaté éře českých divadel.
„Vznikají nová divadla, nové soubory, rekonstruují se budovy, staví se nové budovy, něco zaniká a protože to není uzamčené, petrifikované jako za „bolševika“, tak je organické vznikání a zanikání. Když se někdo podívá na půlku problému a říká, že divadla chřadnou či že se jim vede hůře, samozřejmě mají na úzko kolem financí často, ale to je jiná diskuse než zde, než si toto zaslouží a než na to máme místo, ale gradace kultury za deset let je podle mě jako za první republiky, za obrození či za Karla IV. To jsou čtyři nejutěšenější situace této národní kultury včetně divadelní. Já z toho vůbec nemám bolavý problém,“ řekl pedagog pražské DAMU prof. Miloš Horanský.
Přestože všechna období nebyla pro českou kulturu takto příznivá, chebské divadlo se vždy snažilo zachovat vlastní tvář. Např. v době normalizace bylo jedním z mála kulturních stánků, kde mohli účinkovat umělci, kteří jinde nesměli. Jména jako Vlasta Chramostová, Jan Grossman, František Husák a řada dalších to ostatně dosvědčují nejlépe.
