Sokolov: Rozhovor o knize Stopy velké války (TV Západ)

0

sokolov, vladimír bružeňák, pomníky padlých, světová válka, zajatecké tábory, 1ww, kniha, četnické humoresky, četnická stanice, cheb, loket, jáchymov, čistá


Přinášíme celý rozhovor o knize Stopy velké války, kterou vydalo Sokolovské muzeum kolektivu autorů v čele s publicistou a historikem Vladimírem Bružeňákem. Kniha mapuje pomníky 1. světové války a tři zajatecké tábory na území dnešního Karlovarského kraje.

Jaký byl impuls k práci na této knize?

„Já už jsem měl tento nápad v hlavně již několik let. Trošku mě inspirovala i knížka už bohužel zesnulého ředitele chebského muzea – pana Zbyňka Černého, který společně s Tomášem Dostálem vydali před lety knížku Bolest v kameni, která část pomníků z Karlovarského kraje mapovala. Nicméně mi připadalo, že knížka potřebuje malinko doladit – více fotografií, více informací. V hlavě jsem měl několik let nápad – ideu, vydat mnohem větší publikaci, která by mapovala všechny pomníky Karlovarského kraje, které vznikly na paměť vojáků padlých ve velké válce – v první světové válce, včetně zaniklých pomníků, které už dávno  nejsou. Takže jsem sbíral materiál, původně měla knížka zahrnovat jen sokolovský okres, ale následně vznikl nápad protáhnout to na celý Karlovarský kraj. Protože na to moje síly nestačily, tak jsem dal dohromady kolem sebe kolektiv, celkem pěti spoluautorů – paní Beranovou ze sokolovského muzea, mého kamaráda Ing. Josefa Mackeho, Jardu Vyčichla, kteří zpracovávali Karlovarsko, a kolegu Tomáše Kárníka, který nám pomáhal s Chebskem. Každý jsme si rozdělili práci. Závěrečné práce trvaly zhruba za ten poslední rok,“ popsal okolnosti vzniku knihy Vladimír Bružeňák.

Jak kniha vznikala? Museli jste vyjíždět do terénu a dohledávat jednotlivá místa?

„Samozřejmě jezdili jsme v terénu, fotografovali jsme v terénu. Někdy jsme pátrali po osudu pomníku přímo na místě, příp. s pomocí místních badatelů či obecních úřadů. Hodně nám pomohly materiály z Vojenského historického ústavu, protože tam se nachází sbírka materiálů dovedena sice do roku 1926, ale velmi dobře mapuje včetně často fotografií nebo soupisu padlých jednotlivé pomníky v republice. Takže tam byly celkem dost zajímavé materiály, z velké části i nezveřejněné. Potom jsme samozřejmě používali archivní materiály z dostupných archivních fondů, Okresních archivů Sokolov, Karlovy Vary, Cheb, samozřejmě i kroniky, dobový tisk apod.,“ vyjmenoval prameny Bružeňák.

Setkali jste se s nějakými kuriozitami během shromažďování podkladů ke knize?

„Několik zajímavostí jsme objevili – především fotografie zaniklých pomníků, mnoho informací o jednotlivých pomnících, které ani známé nebyly. Napadá mě např., že jsme našli fotografii 4. strany zaniklého pomníku v v Čisté a Litterbašské, v zaniklém městě ve Slavkovském lese, která do této doby známá nebyla. Překvapilo mě, že minimálně polovina pomníků dnes již dávno neexistuje, samozřejmě spolu často i s obcemi v Doupovských horách, zde ve Slavkovském lese. Myslím si, že práce byla velmi zajímavá. Kniha může malinko sloužit nejen pro zájemce o tuto tématiku, ale třeba i pro turistu, protože jsme se snažili do knihy vtělit i informace o dané obci včetně dobové fotografie, pohlednice a informace o pomníku. Trošku jsme to koncipovali jako vlastivědnou encyklopedii,“ přiblížil koncepci spoluautor.

Zaujal Vás osobně některý z pomníků?

„Těch pomníků celkem, kolik jsme jich zmapovali, je 311. Knížka má zhruba nějakých 400 stránek. Zmapovali jsme tedy 311 pomníků zaniklých i dosud existujících. Navíc jsem měl ideu, která se podařila, do knížky vtělit informace včetně fotografií o třech zajateckých táborech z doby první světové války, které zde byly, a to Jindřichovice, Podhrad u Chebu a Karlín u Plané. Což sice dnes už není Karlovarský kraj, ale pořád to tematicky zapadá. Co se pomníků týče, zda nás nějaký zaujal – tak např. Čistá. To byl jeden z nejhezčích pomníků. Pomníků byla celá řada od skutečně malých po ty větší. Zaujala mě třeba zajímavost, že Loket, tenkrát bývalé okresní město, si žádný velký pomník nezbudovalo a podle dobové kroniky, stejně jako dnes, radní a zastupitelé se tak dlouho hádali, jak bude pomník vypadat a kolik bude stát, že prakticky žádný nevznikl. V Lokti mají pouze obraz v místním kostele, který připomíná skoro 200 padlých z doby světové války, ale klasický pomník nevznikl. Takže i takové informace zajímavé jsme našli,“ vybral pro příklad Bružeňák. 

Nakolik jsou si jednotlivé pomníky podobné a kdo financoval jejich výrobu?

„Ty pomníky nemají úplně jednotnou úpravu. Často, v menších obcích, vznikaly např. pomníky i pro 2, 3, 4, 5 padlých mužů, často ve formě kamenného menšího obelisku zvící dvou metrů s nápisovou deskou až po monumentálnější díla jako např. v Teplé nebo v Sokolově, kde byl také poměrně velký pomník. Takže podoba nebyla jednotná. Pravda je, že na celé řadě pomníků se podílel jeden architekt nebo jedna sochařská dílna, která často používala stejnou formu plastik orlic, příp. mrtvého vojáka. Lze tam vysledovat několik, dá se říci, kameno-sochařských dílen, které se na pomnících podílely. Nicméně podoba se skutečně různila podle toho, kolik na to daná obec měla peněz. Peníze na pomníky se sbíraly či sháněly formou sbírek - ochotnická divadla, představení, žádosti o dary, dobrovolné sbírky a tak podobně. Čili, záleželo na tom, kolik peněz obec vlastně sehnala. Bylo to od dvou tisíc tehdejších korun až třeba do 50 až 60 tisíc korun tehdejších, což byla opravdu velká suma,“ uvedl Bružeňák.

Objevují se na pomnících i česká jména?

„U nás v karlovarském kraji, tehdy německém, s drtivou většinou vznikaly pomníky těm, kteří padli z dané obce, prakticky skoro všichni byli německé národnosti kromě několika výjimek,např. pomník v Citicích, v Novém Sedle. Díky tomu, že tam před první světovou válkou žila dosti početná česká menšina, především horníci nebo skláři, tak se na pomnících objevují i česká jména. Je poměrně zajímavé, že to byla jména včetně diakritiky. Tzn., že pomník byl vytvořen ve 20. či 30. letech a přesto, že byl vytvořen z velké části v německé obci, tak ta česká jména tam nesla diakritiku. Pomník v Citicích mě tímto poměrně zaujal,“ vybral příklad historik.

Jsou pomníky jediné viditelné připomínky tohoto válečného konfliktu nebo jste do knihy zařadili i další místa?

„Pokud to místo dovolilo, tak jsme se snažili do kapitoly ke každé obci dát dobovou fotku místního hřbitova, pokud jsme ji měli, a byl tam pohřbený někdo, nějaký voják, který z dané obce pocházel, protože logicky většina vojáků, byla pohřbena na místě, kde padla – Srbsko, Itálie, Rusko, příp. daleko někde v zajetí. Nicméně na celé řadě hřbitovů dodnes odpočívají vojáci, kteří byli převezeni z daných lokalit domů, do léčení kupříkladu, zemřeli tam, příp. z nějakých jiných okolností. Např. v Sokolově je pohřbeno, prakticky dnes to nic nepřipomíná, protože je to na starém hřbitově, 53 obětí, vojáků z první světové války, kteří zemřeli ve zdejší nemocnici. Takže, pokud to místo dovolilo, tak jsme tam dobovou fotografii hřbitova z 20. let s nějakou válečnou obětí dali, příp. potom jsou tam fotografie či zmínky, popisy vojenských hřbitovů u zajateckých táborů, konkrétně u Jindřichovic nebo u Podhradu,“ potvrdil Bružeňák.

V knize je uveden přehled dohledaných padlých a jedná se celkem o 17 tisíc jmen. Kolik procent z tehdejšího obyvatelstva to je?

„Ztráty – těsně po válce a několikrát ještě později, sestavil sokolovský učitel Josef Weiser. Josef Weiser, byl zraněný v první světové válce, tu přežil a potom několikrát v různých pramenech uveřejňoval pro každou danou obec procentuální a početní ztráty. Ztráty se pohybovaly mezi jedním až devíti procenty obyvatelstva z dané obce. Myslím si, že na počet obyvatel, tehdejšího, nebo to vlastně nebyl Karlovarský kraj, ale počet ztrát říkám je celkem dost vysoký, zhruba o jedno procento vyšší než ztráty celého rakouského mocnářství. Konkrétní počty se dají samozřejmě zjistit, my jsme tam ale daly jen informace na dnešní okres. Např. v knížce je napsáno okres Sokolov - tolik, okres Karlovy Vary – tolik, ale ty konkrétní přesné počty padlých se samozřejmě dohledat dají, máme ty informace z daných obcí,“ spočítal spoluautor výpravné publikace.

Která z větších měst vůbec pomníky nemají?

„Tak já, protože jsem zpracovával Sokolovsko, ve své podstatě mohu mluvit jen za okres Sokolov, protože kolegové zpracovávali Karlovarsko nebo Chebsko. Já jsem to potom maličko redigoval. Mám-li mluvit za dnešní okres Sokolov, tak mě např. napadá Kynšperk, kde také padlo přes 200 obětí, vojáků z první světové války, tam klasický pomník nevznikl. Ono se občas dělalo, že se využil pomník, který už tam stál, pomník z doby prusko-rakouských válek z 19. století a na něj nějakým způsobem přidělali desky se jmény padlých. Vím, že kolega měl problém vůbec dohledat, zda kdy byl pomník v Jáchymově. Jáchymov mu vůbec nedával spát, protože je to poměrně velké město, padlých tam byla celá řada, ale vůbec se mu nepodařilo dohledat, jestli tam někdy nějaká připomínka válečných obětí byla a to, že toho prošel hodně. Takže to byla taková zajímavost. Na druhou stranu byly např. menší obce, konkrétně Litterbachy – Čistá, která si dovolila poměrně velký a celkem i nákladný pomník, asi tenkrát 25 tisíc tehdejších korun, a to od známého sochaře Willyho Russe z Krásna. Čili byly i menší obce, které skutečně sehnaly dostatečnou finanční částku. Takže, nedá se to poměřovat podle velkosti města nebo obce, záleželo opravdu na tom, jak byli radní nebo obyvatelé šikovní a kolik peněz na danou památku nebo pomník sehnali,“ zopakoval Bružeňák.

Jsou i další témata týkající se 1. světové války, kterým byste se chtěli věnovat?

„Ono by stálo za to jednou zpracovat i odraz celé světové války u nás v kraji pomocí dobového tisku a kronik samozřejmě, nejen pomníky a památky, váleční zajatci apod., ale určitě by bylo dobré zpracovat, jak se žilo, jak se to odrazilo v daných obcích. Když jsem takto projížděl celou řadu archivních materiálů, tak těch kronik, kde jsou deseti-dvacetistránkové zmínky o tom, jak to probíhalo v dané obci, jaká bída tam byla, jak přišel černý trh, kolik lidí z toho samozřejmě padlo, jak se to odrazilo na té obci a tak podobně. To by bylo hodně zajímavé, myslím si, zpracovat. Mě by to i lákalo, ale je tu jedna velká překážka, konkrétně - já moc neumím ten psaný švabach, to psané německé písmo. Dnes ho málokdo umí. Měl by se toho chopit někdo nebo pomoci, kdo by to uměl rozluštit. Vím, že materiálů je opravdu hodně a jestli se toho chopí nějaký badatel, budu osobně moc jen rád,“ vyzval zájemce Bružeňák.

Pracujete na nějaké další knize?

„Samozřejmě pracuji. Nyní, už to celá řada lidí ví, se zabývám četnickou pátrací stanicí v Chebu. Chci dát dohromady četnické humoresky ze západních Čech, protože se mi dostal do rukou poměrně dost unikátní soubor fotografií. Kolega z Chlumce nad Cidlinou nalezl poměrně velký soubor fotografií z různých kriminálních případů z doby první republiky, z 30. let z Karlovarska, Tepelska, Plánska, Ostrovska, apod. My jsme k tomu dohledali celou řadu materiálů a zpracováváme to do podoby kriminálních případů. Takže doufám, že do roka, do dvou nejdéle, by mohla taková zajímavá publikace s opravdu unikátními fotografiemi – celá řada fotografií není moc pěkná, protože z velké části jde o hrdelní zločiny, o vraždy, by mohla vzniknout,“ prozradil téma spisovatel a historik.

Ve kterých místech se v Chebu stanice nacházela?

„V době první republiky, všichni známe četnické humoresky, kdy byla pátračka v Brně, tak během republiky vzniklo celkem 42 pátracích stanic, což byly četnické stanice určené výhradně pro pátrací činnost. Široko daleko tady byla jedna jediná u nás, a to chebská, která sousedila s mosteckou a plzeňskou, a měla na starost vyšetřování těch nejtěžších zločinů. Dům je dokonce dodnes zachovaný v původní podobě, je to na dnešní Evropské třídě v Chebu, dům má ještě původní fasádu, takže je to přímo místo, kde stanice sídlila,“ dodal Bružeňák.

Přejeme autorům mnoho úspěchů v další tvorbě a těšíme se na vydání četnických případů z našeho regionu.



Související

Komentáře

Máte názor? Komentujte článek...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář